téma • sociální bydlení


www.housingeurope.eu: European affordable housing organisations: “The proposed new ERDF regulation could mean a major boost for better living and housing conditions in Europe”  >> zde


EUROPEAN COMMISSION: GUIDANCE NOTE ON THE IMPLEMENTATION OF INTEGRATED HOUSING INTERVENTIONS IN FAVOUR OF MARGINALISED COMMUNITIES UNDER THE ERDF  >> zde


REGULATION (EU) No 437/2010 OF THE EUROPEAN PARLIAMENT AND OF THE COUNCIL of 19 May 2010
amending Regulation (EC) No 1080/2006 on the European Regional Development Fund as regards the eligibility of housing interventions in favour of marginalised communities  >> zde


CECODHAS Housing Europe: the impact of structural funds on affordable housing  >> zde


OPEN SOCIETY FOUNDATIONS: Vademecum, Making the Most of EU Funds for Roma  >> zde 
OPEN SOCIETY FOUNDATIONS: Supplementary Background Document to the VADEMECUM  >> zde



připomínka do programu 3. KOMUNITNÍ PLÁN SOCIÁLNÍCH SLUŽEB MĚSTA OLOMOUCE NA OBDOBÍ LET 2013 - 2015
T. Pejpek, 2012 ... námět nebyl přijatý   >> zde

Projekt "Rozvoj procesu plánování dostupnosti sociálních služeb v Olomouci" zahrnuje široké spektrum cílů sociální politiky  a pokrývá široké spektrum potřeb. Při jeho prostudování jsme zaznamenali, že se až na výjimky (bydlení pro seniory, urgentní podpora bezdomovců) vůbec nedotýká tradiční oblasti sociální politiky, kterou je podpora jedné ze základních lidských potřeb - bydlení. 
 
Tato otázka byla v předchozích desetiletích zcela opomíjena, a ve skutečnosti probíhaly pohyby zcela opačné - masívní privatizace bytového fondu a sociální stratifikace společnosti. S prohlubováním těchto procesů, akcentovaném příchodem ekonomické krize v r. 2008 (dopady na zaměstnanost, minimální mzdu apod.), a podpořeném dílčími selháními právního rámce a sociální politiky (segregace skupin, dopady systému exekucí, lichva) se dostává část populace na hranu kritérií sociální potřebnosti, s předpokladem, že v následujícím období se určité skupiny dostanou do stavu nejen relativní, ale i absolutní chudoby. 
 
Situace v místě - v Olomouci - přitom není daná pouze obecnými trendy, místními specifiky a absencí lokální politiky podpory bydlení, ale absencí obecné politiky sociálního bydlení a nefunkčností české legislativy v oblasti, která má řešit právě sociální bydleni.
 
Z výše uvedených důvodů navrhujeme zpracovat, s využitím podpory z evropského sociálního fondu, místní analýzu a návrh koncepce sociálního bydlení. Smyslem tohoto dokumentu je formulování podkladů pro rozhodování místní správy v oblasti sociální a bytové politiky a hospodaření s majetkem, s cílem vytváření podmínek pro zvýšení dostupnosti bydlení pro ohrožené skupiny obyvatelstva v následujícím období.

2x téma architekt města

Konference „NOVÁ VIZE PRO BUDOUCÍ ARCHITEKTY MĚST“, Litomyšl 2014, Společnost Petra Parléře, o. p. s.


Úvaha nad postavením architekta města (městského nebo také hlavního architekta) a jeho začleněním do struktury české veřejné správy.
ING. ARCH. KATEŘINA SZENTESIOVÁ, ČLENKA VEDENÍ PLATFORMY ARCHITEKTŮ MĚST

Začlenění architekta města ve veřejné správě, jak ostatně ukazuje současná praxe, může mít dva různé modely:
Model 1 - podléhající pouze samosprávě
Model 2 - začleněný do struktury státní správy

Tyto modely je třeba analyzovat a porovnat především z těchto výchozích hledisek:
1. Možnosti a nároky zakotvení v současném legislativním prostředí
2. Kompetence
3. Výhody - Nevýhody
4. Finanční dopady ustanovení a provozu

Diskuse na toto téma není nová, probíhá prakticky od chvíle, kdy byly zrušeny útvary hlavních architektů, fungující za minulého režimu. Z posledních diskusí je třeba zmínit především tyto materiály a akce:
• Potřebnosti či nepotřebnosti hlavních architektů měst a jejich postavení v místní správě – JUDr. Jiří Plos - Praha 10. 12. 2007
• Úřad kreátora – Doc. Ing. Arch. Roman Koucký, Zlatý řez 2008
• Desatero hlavního architekta - JUDr. Jiří Plos pro ČKA - Praha dne 24. 03. 2011
• ČKA - diskusní setkání OTTA, 28. 11. 2013
• Platforma MA při Společnosti Petra Parléře – 2013/2014

Z posledně jmenované diskuse vyplynuly tyto základní požadavky na činnost architekta města:
a) bude vysvětlovat a popularizovat koncepce rozvoje města a veřejně se vyjadřovat k urbanistické a architektonické činnosti na území města,
b) bude garantem kontinuity dlouhodobých strategií města,
c) bude organizátorem územní přípravy předcházející zpracování územně plánovací dokumentace a bude moderovat veřejnou rozpravu, transparentně a fundovaně reagovat na názory oponentů,
d) bude partnerem stavebním úřadům v rámci územního rozhodování.

Analyzujeme-li tyto požadavky z pohledu začlenění do veřejné správy, dojdeme k následujícím závěrům:

Pavel Zatloukal • Horní náměstí v Olomouci 1989-2002 (mezi vzpomínkou a kronikou)

„Bože můj, co je to za život, co žijeme?
Věčný boj mezi snem a skutečností.“[1]

 
            Úvodem
            V letech 1994-1998 jsem se načas ocitl mezi olomouckými radními a inicioval jsem úpravu veřejných ploch zdejšího Horního náměstí. Kromě směřování k co nejvyšší kvalitě a kromě představy o tom, že by se mohla stát vzorovou akcí, která by pomohla změnit tristní vztah olomoucké komunity ke svým památkám jsem se tehdy snažil, aby byla rekonstrukce organizována co nejprůhledněji a současně s co největším nadhledem, s trochou ješitnosti řečeno vzorově. S odstupem od dokončení jsem musel častokrát s údivem konstatovat, jak tato akce časem začala žít svým vlastním, stěží předvídatelným životem. Vyvolala řadu velmi rozporuplných reakcí, provázelo ji několik intenzivně medializovaných afér a vedle rekonstrukce Sovových mlýnů se tak zařadila mezi nejvášnivěji diskutované vstupy přelomu tisíciletí do historického prostředí u nás. Některá místa na této zemi jsou zkrátka vnímána s hlubokým emotivním podtextem, který je může stejně tak ochraňovat, jako bránit jakékoliv změně, byť míněné jakkoliv „dobře“ a zdůvodňované za pomoci jakkoliv „rozumné“ argumentace. Rekonstrukce navíc ztělesnila – možná i zřetelněji než v jiných případech – prohlubující se protiklad mezi historizujícím a modernistickým přístupem k památkám, architektuře a s tím spojeným okruhem problémů. Rekonstrukce veřejných ploch olomouckého hlavního náměstí ale rovněž uzavřela první fázi úprav hlavních městských prostorů řady starých českých měst.[2]
            Když jsem uvažoval o tom, zdali se mám pokusit něco o tom sepsat, a pakliže ano, jakou formou, napadlo mne, že by snad byla nejvhodnější kombinace vzpomínky s kronikou. Přes jejich vytčený objektivizující charakter musím hned na začátku požádat o prominutí za subjektivní vsuvky (pochopitelné snad u natolik zainteresovaného pamětníka), vyjadřované nejčastěji ich-formou. Svoje vylíčení chápu jako doplněk ke dvěma pojednáním, která se osudům rekonstrukce Horního náměstí dosud věnovala nejsoustavněji.[3]
            Pro sborník k jubileu Bohumila Samka jsem vyprávění o osudech rekonstrukce hlavního olomouckého náměstí připravil pochopitelně především proto, že tento významný český umělecký historik rovněž před léty do této otázky polemicky vstoupil.[4]

            1989
            Všechno důležité se v Olomouci tradičně odehrává na Horním náměstí, v trojúhelníku mezi radnicí, městským divadlem a sloupem Nejsvětější Trojice. Nejinak tomu bylo také po 17. listopadu 1989. Jedním z dílčích dobových ohlasů na tehdejší události se stala moje výzva Občanskému fóru z 29. listopadu na vybudování Pomníku nenásilí. V tehdejší vzrušené atmosféře zůstala, jako mnohé další, bez ohlasu, ale ne zcela zapomenutá.[5] Po listopadovém převratu se mně k nelibosti mnohých (v době, kdy se všude rojily návrhy k přejmenovávání veřejných prostranství po TGM) alespoň podařilo prosadit návrat starých názvů Horní náměstí a Dolní náměstí.

            1992
            V letech 1992-1994 jsem se jako člen olomouckého městského zastupitelstva a jeho kulturní komise účastnil projednávání příprav k rekonstrukci Horního náměstí. Jedna ze schůzek se uskutečnila 20. 10. 1992, kdy byla po rekapitulaci a zvážení názorů a záměrů z osmdesátých let (studie olomouckého Stavoprojektu, studie olomoucké pobočky SÚRPMO) konstatována jejich překonanost. Současně jsme se dohodli na nutnosti zpracování výchozí uměleckohistorické analýzy. Navázat na ni mělo prověření možností financování a příprava architektonické soutěže. Uměleckohistorickou analýzu v listopadu 1992 skutečně předložily pracovnice olomouckého památkového ústavu Zdenka Bláhová a Eva Šimáčková.[6] Ostatní kroky měl organizovat stavební odbor městského úřadu.

Rostislav Švácha: Z hlediska olomouckého i širšího

S mladými přáteli z Olomouce, kteří se tak jako já věnují architektonické publicistice a píšou texty do Architekta, Ery 21 nebo do Stavby, se nemůžu shodnout v posuzování novostavby Přírodovědecké fakulty Palackého univerzity na olomoucké třídě 17. listopadu. Slýchám od nich, že budova má předimenzovaný objem a chová se tedy nekontextuálně k svému okolí. Někteří ji kritizují i pro její příliš strohou architekturu, přehnaně temný vzhled, nákladný kamenný obklad nebo nepochopitelný kontrast mezi geometrickým řádem samotné stavby a neřádem vzduchotechnických aparatur na jejím temeni. Konflikt v pohledech na novou přírodovědu se obzvlášť vyhrotil, když jsme ve sdružení Za krásnou Olomouc probírali, jaké stavby a rekonstrukce na Olomoucku z posledních dvaceti let by od nás mohly dostat Cenu Rudolfa Eitelbergera, obdobu Ceny Klubu Za starou Prahu za novostavbu v historickém prostředí nebo ceny občanského sdružení Za Opavu. Když jsem vytáhl do boje za názor, že kandidátem naší ceny by se měla stát i nová přírodovědecká fakulta, přátelé mě přehlasovali asi tak v poměru 10 : 1 a stavba mezi zhruba dvacet jiných kandidátů nepronikla. Přátelé mi, doufám, věří, že jejich kritický soud přísně odděluji od olomoucké typicky maloměstské šeptandy, která hází bláto na všechny výkony nové architektury v Olomouci, včetně úpravy Horního náměstí od týmu Hájek-Hlásek-Šépka a přestavby Arcidiecézního muzea od HŠH. Ostatně si uvědomuji, že některé jejich výtky na konto olomoucké přírodovědy nejsou neoprávněné. Přesto věřím, že mí přátelé ve svém paušálním odsudku této novostavby pravdu nemají, a pokusím se zdůvodnit, v čem sám vidím její klady.
 
Myslím, že všechno dobré, co se v olomoucké architektuře za posledních dvacet let zrodilo, má ráz pouhých úprav, přestaveb, doplňků anebo budov na periférii města, když tady vezmeme v úvahu Hrůšovo a Pelčákovo Povodí Moravy nebo Sluňákov od ateliéru Projektil. Za první opravdu velké a ambiciózní architektonické dílo uvnitř města, všem na očích, lze vskutku považovat až novou přírodovědu, při vší úctě ke všem dalším novostavbám převážně od místních architektů. Jde rovněž o první velkou budovu po roce 1989, ve které dostala příležitost blýsknout se jako stavebník olomoucká univerzita. Do této chvíle se její počiny omezovaly buď jen na adaptace starších budov - Tereziánské zbrojnice nebo jezuitského konviktu -, anebo na stavby pak nedotažené do konce - což platí o budově v Tomkově ulici v Olomouci-Hejčíně z první půle devadesátých let. Ve slabých a nevýrazných stavebních aktivitách českých vysokých škol vůbec vidím velkou bolest, která nás jasně dělí od vyspělejších západních zemí. Promyšlenější stavební politiku u nás totiž pěstují snad jen obě univerzity brněnské, Masarykova a VUT, a pak ještě technika v Liberci. Olomoucká univerzita postupovala správně, když na projekt budovy přírodovědecké fakulty vypsala veřejnou architektonickou soutěž.1

V této soutěži však, pravda, dostali nejvyšší cenu jiní architekti než ti, které nakonec univerzita pověřila návrhem uskutečněné stavby. To vpořádku není, o autoritu vítězného projektu ze soutěže se vždycky musí pečovat. A je to asi Česká komora architektů, kdo by se měl o autoritu vítězů starat a kdo v takové roli neustále selhává. Zaslechl jsem, že kvestorát olomoucké univerzity dal teprve po soutěži přepočítat ekonomické parametry oceněných návrhů a že dospěl k závěru, že právě až návrh, který porota soutěže zařadila na druhé či třetí místo, dílo pražských architektů Pavla Joby, Jakuba Havlase a Jana Hájka z Ateliéru M 1, bude pro novostavbu nejvýhodnější a přinese očekávaný užitek. Návrh pak architekti dvakrát přepracovali, kvůli tomu, aby vyhověli předpisům ministerstva školství o optimálních rozměrech učeben, a dále na podnět vynikajícího experta na tepelně-vzdušný režim velkých budov Jana Žemličky.Budova se během předělávání návrhu zúžila a zvýšila, zjednodušila se její forma. Místo původně zamýšleného skleněného pláště dostala na radu Žemličkovu plášť s povrchem kamenným. Výběrové řízení na prováděcí projekt konečně vyhrál Stavoprojekt Olomouc. Ten, jak si univerzita přála, musel vycházet z podkladů týmu Joba-Havlas- Hájek. Při projektování vzduchotechnických aparátů na střeše však nad ním pražští architekti neudrželi kontrolu a stavba dnes proto disponuje rozcuchaným účesem.3

Spíše než složité pozadí vzniku olomouckého projektu nás má víc zajímat výsledek. Vezmeme-li ohled na urbanistickou či kontextuální stránku díla, vyvstane najevo, že je architekti pojali jako mohutný podélný hranol, který sleduje linii třídy 17. listopadu a zpevňuje její uliční čáru. Na rozdíl od ostatních dvou oceněných projektů z uvedené soutěže nebere jejich stavba žádný ohled na starší univerzitní budovy za ní, na její jihovýchodní straně, a dělá dobře, protože jde o samé nepořádně poskládané a nevýrazné panelové objekty bez architektonické hodnoty. 

Budova, uznávám, vytváří hradbu mezi univerzitním areálem a historickou Olomoucí na dohled od sebe. Při pohledu z rozária botanické zahrady na druhé straně třídy 17. listopadu se dokonce může jevit jako monstrum. Tak velkou novou hmotu na tomto místě totiž asi nikdo nečekal, a pro návštěvníky rozária proto nebude lehké si na ni zvyknout. Pro čitelnost městské struktury Olomouce mezi historickým jádrem a vzdáleným nádražím toho však nová budova udělala tolik, že to chyby dané její velikostí bohatě vyváží. Nečtu ji jen jako součást univerzitního areálu kolem ní nebo jako nový článek v řetězu velkých a monumentálních budov, jaké se za sebou řadí od křižovatky tříd 17. listopadu a Masarykovy. Svým velkým objemem totiž novostavba definovala a nově zpevnila blok daleko větší, který vyznačují obě široké třídy vedoucí od středu města až k nádraží, Masarykova a Kosmonautů. Navíc budova vnesla do roztřepených a nečitelných okrajů tohoto bloku při druhé z obou tříd aspoň náznak pevnějšího městského řádu. Kdyby byla menší, tak by na tuto městotvornou roli asi nestačila. Dívá se zkrátka na město nikoliv mikroskopem, nýbrž dalekohledem, v jeho velkých rysech. Hranol budovy má ustupující horní patro. Po obou stranách z něho vyčnívají nižší rizality na sloupech, tak trochu na způsob portiků, jimiž kdysi Otto Wagner doporučoval členit fronty dlouhých prospektů velkoměsta.4 Umístění rizalitů, asi tak ve třetině délky hranolu, vyznačuje místo hlavních vchodů, dvorany a kruhové šachty hlavního schodiště. Tento celek, který už mezi všemi soutěžními projekty vynikal jednoduchostí a architekti ho pak zjednodušili ještě víc, tedy v duchu tepelně technické koncepce Jana Žemličky dostal obklad z tmavé brazilské žuly a o tomto obkladu také vedu spor se svými přáteli. Tímto kamenným pláštěm vytvořili architekti první a jedinou opravdu moderní olomouckou fasádu, která, jak věřím, převyšuje ostatní olomoucké pokusy o podobný moderní účinek už svými ambicemi. Museli přitom uhlídat kvalitu kamenořezu, jeho přesnou formu u všech nároží, koutů a horních okrajů budovy i kolem velkých oken. Museli dbát o to, aby líc obkladu přesně zařezávala s lícem okenních rámů a aby se tak kamenný plášť slil se skly v oknech do jediné zrcadlivé plochy. Nic podobného v Olomouci zatím nenajdeme.
Já bych však nechtěl význam tohoto pokusu omezit jen na olomoucký kontext. Tvrdím proto, že cíl, jaký si tu architekti vytýčili, má význam vpravdě celostátní, jakkoli tuším, že má slova můžou vyznít komicky. Zastávám totiž přesvědčení, že představa, s jakou architekti na své fasádě pracovali, spočívala v tom, vytvořit fasádu jako zrcadlivou stěnu, v níž se bude odrážet botanická zahrada naproti i nově zřízený parčík na opačné straně novostavby, a zároveň nechat v tomto zrcadle prosvítat tradičnější strukturu "domu s okny", o jejíž inovaci se u nás kdysi zasloužila Alena Šrámková. Hladký zrcadlivý plášť, a přece i dům s okny, to je, myslím, ambice, s jakou se v současné české architektuře hned tak nesetkáme. A být světlejší a méně lesklá a zrcadlivá, tak by fasáda této své podvojné tvářnosti stěží dosáhla.5 Zdola tuto šálivou fasádu rámuje téměř úplně průhledný parter, celý prosklený, shora ustupující patro s bělostříbrným kovovým pláštěm, v němž se už koncept domu s okny uplatnil doslovněji. A jenom neučesané temeno to kazí.

Vstoupíme-li dovnitř, námitky proti novostavbě se asi rozplynou i u kritiků hodně zaujatých proti ní. V tomto ohledu má olomoucká přírodověda leccos společného s univerzitním centrem ve Zlíně od Evy Jiřičné a Petra Vágnera. Za předsíněmi pod oběma rizality olomoucké stavby se před námi rozestře veliký prostor ústřední dvorany, z něhož stoupá kruhová šachta se schodišti. Průhled touto šachtou nahoru k prosklené kupoli asi patří k nejpůsobivějším zážitkům ze současné české architektury, nehledě k faktu, že tak veliký moderní prostor zatím Olomouc neměla. Ale nejen to. Dojem stejně silný v nás můžou zanechat velkorysé dimenze ústředních hal v dalších patrech, rozměry chodeb mezi učebnami a pěkné proporce učeben samotných. Všechny tyto prostory zalévá bílé světlo, jako by tu ožívala osvícenská víra ve světlo rozumu. Možná si při tom uvědomíme, že je to právě kontrast mezi temnou fasádou a bělostnými povrchy vnitřku, čím architekti tento dojem světelnosti navodili. Dejme se jimi nakonec vyvést na terasu nad jedním ze vstupních rizalitů, s výhledem na nejkrásnější panorama historické Olomouce. Uvážíme-li, že stejný výhled budou mít studenti a jejich učitelé v učebnách a laboratořích, pak nevím nevím, zda se jim vůbec podaří soustředit se na výuku...
 
 Poznámky:
1 "Přírodovědecká fakulta v Olomouci". Architekt IL, 2003, č. 2, s. 56-61.

2 Srov. Jan Žemlička, "Dobrý a špatný dům", Stavba XIII, 2006, č. 1, s. 22-25. - Za upozornění na tuto stať vděčím Martině Mertové.
3 Podle sdělení architekta Pavla Joby by Ateliér M 1 rád temeno stavby nyní scelil tahokovovými kapotážemi. Stavbě by to určitě prospělo.
4 V knihách Moderní architektura (1896, česky 1910) a Velkoměsto (1911).
5 Architekt Pavel Joba se mi mimochodem svěřil, že usiloval o kámen ještě tmavší.
6 Vstup mi laskavě umožnila ing. Jana Piňosová.
 
Publikováno ve Stavbě č. 2/2009.
 

NĚCO REÁLNÉHO .. od Oty Schneidera

J. Hansen: Proc musim mluvit o změně klimatu 

http://www.ted.com/talks/james_hansen_why_i_must_speak_out_about_climate_change.html.
 
J. Hansen: Proc musim mluvit o změně klimatu  
 Co vím takového, že to vedlo k zadržení mě, celkem slušného vědce ze středozápadu, při protestu před Bílým domem? A co byste dělali vy, kdybyste věděli to, co vím já? Začněme tím, jak jsem se do této situace dostal. Měl jsem to štěstí vyrůstat v době, kdy pro dítě nájemního farmáře nebylo těžké se dostat na st&aacut e;tní univerzitu.
A měl jsem opravdu štěstí, že jsem šel na Univerzitu v Iowě, kde jsem mohl studovat u profesora Jamese Van Allena, který stavěl přístroje  pro první americké družice. Profesor Van Allen mi řekl o pozorováních Venuše, že z ní jde intenzivní mikrovlnné záření. Znamená to, že Venuše má ionosféru? Nebo že je extrémně horká? Správná odpověď,

KAO

KLUB ARCHITEKTŮ OLOMOUCKA

PROGRAMOVÉ PROHLÁŠENÍ

 

Ustavujeme Klub architektů Olomoucka s cílem:

  • propagovat architekturu jako obor lidské činnosti, jež vytváří životní prostředí a dotýká se tak každého občana
  • vrátit architektuře kredit, který byl v minulých letech ztracen vlivem kulturní izolace naší země a politickými okolnostmi
  • prezentovat architekturu jako tvůrčí proces zásadně ovlivňující kvalitu díla, jeho estetickou, užitnou a potažmo i tržní hodnotu
  • iniciovat a podporovat publicitu otázkám architektury tak, aby širší veřejnost měla možnost sledovat dění v této oblasti; podporovat spoluúčast veřejnosti na utváření společně sdíleného prostoru
  • podporovat kvalitní investorské prostředí, upozorňovat na pozitivní i nevhodné přístupy a jejich vliv na výslednou kvalitu 
  • vytvořit funkční regionální profesní sdružení, které bude partnerem orgánů státní správy, politickým a občanským sdružením a občanům v otázkách architektury a životního prostředí našeho regionu.

 

Hlásíme se k naší občanské a profesní spoluzodpovědnosti za kvalitu našeho života a chceme usilovat o vytvoření prostředí, ve kterém budou odborné otázky řešeny:

- odpovědně

- kompetentně

- kreativně

- koncepčně

- transparentně

 

Olomouc, duben 2003

 

 

Zakládající členové:

Martin Lubič, Milan Obenaus, Tomáš Pejpek, David Helcel, Radek Liška, Jan Polách, Pavel Pospíšil, Alice Michálková, Otto Schneider, Petr Brauner, Jiří Finger, David Benda, Robert Štefka, Vít Janků, Blanka Zlámalová, Petr Skoumal, Szymon Rozwalka, Petr Malý, Michal Giacintov, Hana Galíková, Jan Šmoldas, Pavel Vrba, Ivo Gerhard